Cesta byla dlouhá, těžká a kvůli houstnoucímu dešti se celá třásla zimou a únavou. Byla ráda, že se jí podařilo, v přestrojení za chlapce, dostat ubytování v bývalém klášteře.
Mniši z něj utekli před postupujícími vojsky a ona se prosmýkla kolem opilců na nádvoří a zavřela se v podkrovní komoře.
Její věrný kůň na ni čekal ve stájí, dala děvečce pár penízků a chtěla, aby se o něj dobře postarala. Pro ni samou už jí nic nezbylo. Beztak by neměla odvahu jít do krčmy. Nevěřila, že by vydržela předstírat, že je chlapec. A zítra už by konečně měla spatřit rodný kraj a být v bezpečí.
Jak ráda by si byla dala lázeň, ale na to si musela ještě počkat. Po cestě ze sebe cítila koňský i vlastní pot a nemohla se dočkat, až doma všechny cizí pachy smyje z pokožky. Zprvu se bála, že jí bude zima, ale komůrka byla nad stájemi a zvířata svým dechem vyrobila dost tepla i pro ni.
Klečela na posteli, bezděky sepjala ruce a přivřela oči. Nemodlila, už dávno v něj nevěřila. Ale ráda byla občas sama se sebou a svými myšlenkami. Vzpomínala na dobré i zlé co ji v poslední době potkala a pomalu ji zmáhala únava.
Na pokraji snu zaslechla vrznutí prkna v podlaze. Jako v mlze před sebou viděla temnou postavu v kápi a černém plášti. Než stačila vykřiknout, její ústa neurvale zacpala ruka v kožené rukavici. Než se stačila vzpamatovat, cítila na zápěstí provaz, který se kolem nich pevně utáhl.
Znovu se pokusila vykřiknout a vysmeknout se tomu démonovi, ale ten jí bez jediného slova uhodil přes tvář. Jen díky tomu, že ji držel za provaz, nespadla. Konec provazu přehodil kolem trámu, který stál u jejího lůžka a do úst ji začal cpát kus hadru, který páchl po koních. Nemohla mluvit, nemohla křičet, nemohla vetřelce ani kousat a bála se o holý život. Nevěděla, kdo se k ní vloupal a neznámý zatím nevydal ani hlásku.
Strhl z ní oděv a ona se styděla za svou nahotu. Stále bez jediného slova si vzal do ruky lano a ona věděla co se chystá. Nechtěla se dát, nechtěla, aby bylo po jeho, odmítala stát se jeho hračkou. Vykopla nohou proti němu, ale on se na ní podíval a v druhé ruce se mu zablyštěla čepel dýky. Pochopila, že cizinec ji klidně zabije a rozhodla se přežít. Nechala si uvázat provaz kolem kotníků a podle tahu cítila, že i druhé lano je omotáno kolem trámu na druhé straně jejího lůžka.
Cizinec ustoupil a vzduch prořízlo ostré zasvištění. Její zadek byl rázem v jednom ohni. Chtěla křičet, tak moc chtěla křičet, ale hadrový roubík jí to nedovolil. „To byl začátek, děvko. Myslela sis, že se tady můžeš jen tak producírovat? Ty ožraly možná oklameš, ale já cítil tvou kundu na sto honů. Máš se na noc zamykat. Možná se něčemu naučíš,“ řekl neznámý a hrubě se usmál.
Jeho hlas byl hluboký, sytý a kdyby byla v jiné situaci, chtěla by vědět, kdo na ni mluví. Samotnou ji překvapilo, že se právě teď nebojí o život. Kdyby ji chtěl zabít, už by to přece udělal. Pokoušela se uklidnit, ale strach byl stále silnější než ona. Ucítila jeho ruku na svém boku a vzápětí ležela na zádech. Ruka, už bez rukavic, jí osahávala a muž jí hodnotil, jako by si vybíral dobytče na trhu.
„Slušné kozy, kunda ti trochu páchne, potřeboval bys umýt a možná ses nemusela pochcat. Zas tolik jsem tě nebil. Ksicht máš hezký a škoda, že sis opižlala vlasy, mohla s tebou být daleko větší zábava,“ uplivl se neznámý a sundal si plášť i kápi. Měl husté černé vlasy a tvář mu pokrýval pěstěný vous. Za takovým mužem by se ohlédla, kdyby nebyla přivázaná a zcela v jeho moci.
Neznámý se napil z láhve a zapálil si dýmku. Protáhl si ruce až mu zakřupalo v kloubech. Jeho tmavé oči byly chladné a bez stopy nějakého citu. Začal ji osahávat, bolestivě jí tiskl ňadra a mezi prsty tvrdě tiskl bradavky. Když se pokusila pohnout, znovu jí uhodil. Cítila jeho ruku kolem hrdla a v uších jí zněl jeho hlas. „Záleží jen na tobě děvko. Mohu tě podříznout a pak si užít s tvou mrtvolou. Najdou tě tady za pár dní a nikomu nebudeš chybět. Nikomu. Nebo nebudeš odporovat a přežiješ to. Vyber si,“ syčel jí do ucha. Když jí ukázal dýku, zavřela oči a zavrtěla hlavou. Chtěla žít. Moc chtěla žít.
Znovu ji hodil na břicho a na její zadek dopadala rána za ranou. Cizinec ji bil poněkud zvláštně. Nebyl to výprask, jaký dostávala od otce v dětství. Neznámí ji vždy dal na každou půlku zadku pět ran a chvilku počkal. Měl v tom systém a ona se na něj v pauze podívala. Zarazilo jí, že v jeho očích bylo prázdno. Křikl na ní, že na něj nemá čumět a ona ucukla hlavou. Na zádech cítila jeho vysokou botu a jeho bití se změnilo.
Už to byla smršť ran a dopadaly nejen na její zadek ale i na záda a stehna. Celou zadní část těla měla v jednom ohni a on se začal smát. Ne tak zle jako před tím. Spíše, jako kdyby byl spokojený sám se sebou.
Bití ustalo a ona slyšela jeho těžký dech. Na zem dopadla jeho halena a nohavice. Znovu ji ovládl strach. Na krku ucítila chladné ostří jeho dýky. Bože můj, vzpomněla si na toho, v něhož přestala věřit. Říkal přece, že mě nezabije. Byla zmatená a vyděšená, ačkoli si myslela, že to už více nejde.
Otevřela oči a přímo před mini viděla jeho úd. Byl velký, tvrdý a viděla na něm modré žíly. „Vyndám ti ten hadr, ale běda ti, když cekneš,“ řekl a doprovodil svá slova další fackou. Snažil se jí vecpat úd do úst, ale ona nechtěla. Dal jí znovu facku a na zatlačil na dýku. Podvolila se a otevřela ústa. Hrála si s myšlenkou, že mu ho ukousne. Že tu odpornou věc uhryzne a vyplivne. Jenže chtěla žít. Zneuctěná, ale živá říkala si.
Rukou jí chytil za vlasy a narážel jí hlavu na jeho čuráka. Uměl poznat, kdy už by to bylo moc a včas zastavil. Z očí ji tekly slzy, krk měla plný slin a on nepřestával. Pokusila se sevřít čelisti a zuby se nechtíc dotkla jeho ptáka. Okamžitě ji jednu vrazil. „Ještě jednou a je po tobě,“ křikl na ní.
Dál prznil její krk a ona si říkala, jak dlouho to může trvat. Dlouho ne. Cítila, jak mu v žilách na ocasu tepe krev a slyšela jeho přerývavý dech. Věděla, co se stane a nechtěla, aby se to stalo. V ústech cítila slanou chuť kapek, které mu prýštily z ocasu. První výstřik ji skoro udusil. Nemohla křičet, nemohla plakat a kdyby nezačala polykat, nemohla by ani dýchat. Cizinec ji stiskl nos a donutil jí, aby vše spolkla.
Nechal ji, s rukou na jejím hrdle nadechnout a vrátil jí do pusy roubík. „Nepotřebuju abys mi tu řvala. Nikdo by ti nepomohl, ale chtěli by se rozdělit. A já se dělit nebudu,“ zasmál se a jeho ruka plaskla o její zadek. A znovu a znovu. Zatímco ona plakala bolestí, on se smál a nepřestával.
Odstoupil od ní a ona si všimla, že má v ruce lano a pomalu rozplétá jeho prameny. „Předvedu ti něco, co jsem se naučil na moři. Asi se ti to nebude líbit, ale koho by to zajímalo,“ ušklíbl se. Hlavní tři prameny lana už měl rozpletené a pomalu rozplétal každý jeden z nich na tři další. Po chvíli měl v ruce asi sáh dlouhý nástroj, který se skládal z devíti provázků, jimž na koncích udělal uzlík. Namočil prameny do vědra s vodou a postavil se vedle lůžka. „Nebude se ti to líbit,“ zašklebil se.
Na její záda dopadla devítiocasá kočka a ona se cítila, jako kdyby jí záda měla shořet v pekelných plamenech. Podívala se směrem k němu a ten panchart se smál. Smál se ji to vyděsilo více, než když před chvilkou neměl v očích nic. Křičela do roubíku a zalykala se slzami. Nevěděla, kolik ran jí vysázel, ale chtěla, aby byl konec. „Tak poslední, poslední rána ty malá děvko,“ křikl a napřáhl se. Omdlela.
Nevěděla, jak dlouho byla bolestí bez sebe. Cítila na zádech mokro a uvědomila si, že to je jeho práce. Stál nad ní a omýval jí záda vodou z vědra. Nechápala proč to dělá, myslela si, že ji chce zabít. „Ještě jsem s tebou neskončil,“ ozřejmil jí a ona by se nejraději propadla zpět do bezvědomí.
Strhl z lože kožešinu a pod pohrůžkou dýky jí odvázal nohy. Kožešinu stočil a strčil jí chlupatý válec pod podbřišek. „Ne, prosím ne. Už mne nemůžeš bít, nevydržím to, prosím, už ne,“ opakovala si v duchu a bylo jí jasné, že je to marné. Nemohl jí slyšet a beztak by ji neposlechl.
Znova jí přivázal nohy, tentokráte každou k jedné noze postele a tím jí doširoka roztáhl nohy. Byla mu zcela vydána a nemohla s tím vůbec nic dělat. Už spala s muži, vždy to bylo odporné a udělala to jen aby získala prostředky na jídlo a cestu. Ale dosud nikdy nepoznala někoho tak hrubého jako on. „A to se podívejme, ona už děvka není panna. A kundu má mokrou jako stará kurva. O to to bude snadnější,“ smál se upřímně a klekl si za ní.
Bez jediného dalšího slova do ní vrazil svého ptáka a začal ji tvrdě šukat. Přes zadek ji bil pochvou dýky. Bolelo to, hrozně to bolelo a on se neměl k tomu, aby přestal. Chytil ji za vlasy a tahal jí hlavu směrem dozadu. Jakmile se zkusila otočit, znovu ji udeřil. Její lůno hořelo a proti její vůli se z něj řinula její milostná šťáva. „To se podívejme, té malé děvce se to snad líbí,“ slyšela ho.
Tvrdě do ní dorážel a palcem ruky jí dráždil zadek. Cítila, jak na ní plivl a nechtěla věřit tomu, co dělá. Nasadil ptáka k její zadní dírce a tvrdě jí ho vrazil dovnitř. Vyndal ho z ní ven a plivl jí přímo do střev. Takto to několikrát opakoval a dosáhl toho, že v ní jeho ocas volně jezdil. Nakonec se vzepjal, uhodil ji přes zadek a začal do ní vypouštět semeno.
Zvedl se z lůžka, sedl na stoličku a oddechoval. Znovu si zapálil dýmku a špičkou dýky si čistil špínu za nehty. Dokouřil, zvedl se a s dýkou v ruce šel pomalu s ní. Už se loučila se životem, když jí vyndal roubík z pusy. „Měla bys spát děvko, ráno tě vezmu k sobě do vozu. Dovezu tě na dohled té tvé tvrze. Nechci, aby se ti cestou něco stalo,“ smál se jí přímo do očí. „Tvá matka mi o tobě říkala, čeká tě. Jsem váš nový soused na vedlejší tvrzi,“ zasmál se upřímně.
Moc pěkná povídka